neděle 28. února 2016

To musíte vidět

Mám pocit, že jsem teď v nějakém časovém shonu, buď jsem ve škole anebo dělám něco do školy. Což se mi úplně nelíbí, ale asi je fakt na čase si přiznat, že se ta maturita blíží a začít něco dělat. No, takže víkend z velké části zabraný taky věnováním se škole.
Jediné, co mě trochu uklidňuje je, že za týden nám začnou jarní prázdniny. Kdy samosebou nebudu moct celý týden prokrastinovat, ale aspoň trochu nabrat síly bude potřeba.

Když už si najdu čas abych obhlédla něco na internetu, tak si docela pečlivě vybírám, co to bude. A musím říct, že toto video mě zaujalo hned.
Pana Fořta znám, tedy ne osobně, ale četla jsem od něj spoustu knih, líbí se mi, jakým způsobem informace podává. Jde vidět, že opravdu ví, o čem mluví, že je opravdu odborník na věc.
Proto rozhodně doporučuji se na tento rozhovor podívat! Stojí to za to :)



neděle 21. února 2016

Domácí cvičení vs posilovna

Po delší době se zase ozývám s nějakým tím článkem na téma cvičení. Když si uvědomím, že jsem ten blog chtěla převážně o něm a zdravém jídle, tipech a podobně, a ve skutečnosti se tu věčně jen vykecávám, trochu se stydím.
Ale na druhou stranu, ono mi to pomáhá se takto vypisovat z okolního dění... ale jestli to někoho baví číst, to je věc druhá no...



Každopádně bych se dnes ráda zamyslela nad plusy/mínusy cvičení doma i v posilovně.
Asi to tu nepadlo, protože jsem se za to v té době poměrně styděla, ale už v posilovně zase necvičím. Proč? No, bylo to trochu složitější.
Bydlím v poměrně malém městě, ale těch institucí je tu docela dost. Jenže blízko, kde bydlím je jen jedno a tam jsem taky chodila. Problémem byl...trenér a zároveň majitel fitka. Prostě osoba, které se nevyhnete. Postarší pán, který tomu oboru asi moc nerozuměl (neustálé kardio) a jediné, co uměl, bylo sjíždět mě pohledem, neustále mít nějaké chlípné narážky a podobně. Po nějakém čase jsem na to prostě přestala mít nervy...
A tak mi nezbylo nic jiného než se vrátit do domácího prostředí... Ale už ne k videím Jillian a podobně, už si to sama umím lépe rozvrhnout, koupila jsem si další čínku a makám si dobře. Samozřejmě, posilovna je něco jiného... ale aspoň něco :)

Protože i ono to cvičení doma má své výhody:

  • Nikdo vás neruší a nechce s vámi řešit bůh ví co uprostřed série. Prostě se jen zavřete v pokoji, pustíte hudbu a máte svatý klid
  • Vzhled - a tím myslím, že nemusíte řešit, jestli vás někdo pozoruje, jak moc jste zpocení. Protože je to jedno, můžete mít mastnou hlavu, plandající tepláky, cokoliv.. 
  • Je to doma - ano, zajímavý bod, ale..nemusíte nikam chodit, ani když je venku vichřice, slejvák nebo sněží. Maximálně na to koukáte z okna. A po sprše se nenachladíte, protože hned se může do župánku
  • Peníze - tak ty utratíte na začátku za činku, kettlebell a nějakou podložku a jdete na to. Kdežto v posilovně každý měsíc nebo půlrok za permanentku

Samozřejmě, že má i své nevýhody. Někdo se doma nedonutí, když to má hned "pod nosem". Taky v posilovně je více strojů a možností. Možnost se seznámit s novými lidmi, posouvat své hranice, motivovat se.


Asi jako všechno má obojí své klady i zápory. Ale jde o to, že se cvičí a hýbe, a ve výsledku je asi jedno kde. Doma to možná trvá více času, ale pak můžete na sebe být o to více pyšní.
S blížící se maturitou jsem třeba hodně ráda, že nemusím nikam chodit, v klidu si odcvičím doma a zase dělám že se učím... Ale samosebou bych se ráda do posilovny vrátila. Kvůli rozvoji a tak..


A jak cvičíte vy? Doma nebo posilovna? Nebo kombinace obojího? :)

neděle 14. února 2016

Alkohol

Dneska bych se chtěla zamyslet nad tématem, které je řekla bych vždy aktuální. Ano, řeč bude o alkoholu.
A proč že se chci nad ním zamýšlet? Jsem ve věku, kdy všichni mají pocit, že alkohol je nejlepším kamarádem a bez něj by se nedalo bavit. Je akce, jde se tančit nebo třeba jen na pokec s kamarády a hned se musí začít.
Jé, tebe jsem neviděl dva měsíce, pojď, dáme si panáka!
A oslavíme to skleničkou vína...
Jasně, a že to taky vždy u jedné sklenky nebo panáka zůstane...




Byly doby, kdy jsem s tím sama neměla žádný problém. Každou chvíli jsme měli s kamarády nějakou akci a alkohol k nim prostě patřil.
Teď, když se na to koukám zpětně, mi přijde úplně absurdní, že jsme se třeba několik měsíců neviděli a pak jednou za čas na takového akci, kde to ani tak nebylo o tom si popovídat a zjistit, co nového se v životech druhých děje, jako spíš se pořádně opít a dělat kraviny.
Začínalo to nevinně, nějaké ty zdvořilostní konverzace, jedno pivo, jídlo, spousta smíchu, spokojenost.. Jenže jak se posouvaly ručičky na hodinách, šlo to z kopce s námi všemi. Pivo se vyměnilo za tvrdší lihoviny, na jídlo pomyšlení nikdo neměl a v ruce se místo jednohubek začaly objevovat spíš cigarety, které chlast krásně doplnily. Myšlenky a rozhovory začaly ztrácet na smysluplnosti, řešily se čím dál tím větší kraviny, prvním lidem začalo být blbě a ostatní z nich měli srandu.
Někteří to zavčas utli, šli spát nebo pomáhali těm, kteří to už nezvládali. Jiní začali dělat naprosto hloupé věci, které by za střízliva nikdy neučinili. Jen proto, že je začalo ovládat něco silnějšího než byli oni sami.

Proč to tady tak zdlouhavě píšu... Upřímně, přijde mi to šílené
Já sama zažila s alkoholem takové stavy, které byly tak strašné, že jsem skončila s tím, že už nikdy pít nebudu. A za týden na tom byla stejně, pomyslíte si asi.. Jo, párkrát ano. Ale víte co? Nakonec se to dostalo tak daleko, že jsem si řekla, že už pít prostě nebudu, že mě to mění a akorát mi to ubližuje, shazuje na kolena a podlamuje už tak nevelké sebevědomí, že jsem pořádný alkohol opravdu v puse přes rok neměla. Jasně, na svatbě nebo oslavě jsem měla trochu šampaňského, ale jakmile byla možnost pít něco jiného, měla jsem něco jiného.
A od té doby né jen že mám zvýšené sebevědomí, protože přiznejme si to, k alkoholu se žere a pak začíná šílený kruh shazování a pořád dokola (viz zde), ale taky si umím sama sebe více vážit. Nedělám už činy pod vlivem těchto látek, kterých bych měla litovat. Z akcí se domů vrátím v pohodě, rozesmátá, ale další den mě nestíhá ani bolehlav, ani bolesti břicha nebo nedejbože srdce.



Musím se přiznat, že mi trvalo, než jsem se sem dostala. Vlastně mě to asi stálo jedno strašně vzácné a pro mě důležité přátelství, zdraví, spoustu strachu, bolesti, odhodlání,... A spousty dalšího. 
Ale jsem teď tady a alkohol prostě k životu nepotřebuji.

Ano, říkala jsem si několikrát, že přece na rozumném množství není nic až tak špatného. Ale musím se přiznat, že čím víc pozoruji lidi, kteří pijí, tím více mám pocit, že nikdo tu hranici nezná. A pokud ano, tak jim nevadí ji vědomě překračovat a vlastně se tak dostat do stavu...radši nekomentovatelného.
Navíc, nemám prostě ani u kamarádů nebo rodiny dobré zkušenosti s tím, jak se potom dopadá. Kolikrát se tvrdí "Neboj, jdem jen na jedno" a podobně, ale nakonec to skončí úplně jinak. Zažila jsem spoustu nočních probuzení, někdy okolo 4.ráno, spoustu nadávek, které dotyčný křičel jen díky tomu stavu, urážek, rvaček, škytavek, držení vlasů nad záchodem, umývání koupelen a podobně na to, abych na to už prostě sama nechtěla ani šáhnout.

Nejvíce si toho pití a všeho okolo všímám právě díky plesům, na kterých jsem byla. A když jsem řekla, že nepiju, tak to nechápali.
Proč, je čas se radovat? 
Jenže... ono není tak těžké si najít důvod. Pít na radost, na žal, na oslavu, za odměnu, za dobré výsledky nebo naopak že se něco nepovedlo,... Důvodů je milion...!!! 
Ale neplatí na všechny. 
Mám radost? Radši se budu smát, tančit nebo skákat...Jsem smutná? Radši si pustím hudbu, pokusím se zrelaxovat, zacvičit si jógu nebo si pustím nějakou komedii. Chci slavit? Tak půjdu za kamarády a budu to sdílet s nimi, dáme si dobré jídlo, rozebereme to od shora až dolů.. 
Vždy je jiná alternativa..
A že není tak zábavná?
Já nevím, co je zábavného na ránu s bolestí hlavy, nechutenstvím, bolestmi žaludku, výpadky paměti - a že zrovna s tímto může být spojena celá řada dalších problémů... co jsem to jen provedla, jak jsem mohla, nechtěla jsem nikomu ublížit, nechtěla jsem se líbat s tamtím klukem, nechtěla jsem si roztrhnout své oblíbené šaty nebo rozbít mamčinu oblíbenou vázu.
Ok, zábava, ale...přijde mi, že následky jsou vždycky několikanásobné... a radostné ani náhodou.


Nehledě na to, že mi přijde, že se začíná pít čím dál tím dřív. Jakto, že 12leté děti mají v rukách flašky a cigarety? Jakto, že mají pomalu více zkušeností než já?
Vždyť je to strašné...


Alkohol je asi jistým únikem před problémy.. Stejně jako jakákoliv jiná závislost. Ale je jen únikem, ne řešením! Naopak potom musíme řešit ještě horší následky a ...pomoc nikde. 
Já osobně jsem měla alkohol asi taky jako takovou skulinu, do které se schovat. V mém životě prostě asi vždy nějaká je. Nějaká závislost... A jsem neskutečně ráda, že teď momentálně je to fitness a zdravý životní styl, protože minimálně mi tělo neničí, dělám to naopak pro své zdraví, cítím se silnější nejen fyzicky, ale i psychicky, učím se mít sama sebe ráda a líbit se vlastnímu odrazu v zrcadle. 
A to je teda mnohem lepší pocit, než před ním stát po probděné noci s černými kruhy pod očima, staženým krkem a rozcuchanými vlasy..


A poslední části mého monologu, který tady vedu, by bylo právě zamyšlení nad fitness a alkoholem dohromady.
Protože se musím přiznat, že si všímám více a více lidí, kteří přes týden jedou ultra clean, řeší makra, cvičí jak blázni, tvoří véčková záda, pumpují bicepsy a dřepují jako o život, tvrdí, jak je cvičení baví a je to jejich život, ale v pátek večer je najdeš v tom nejzahulenějším baru s flaškou rumu v ruce.
Jakože cože?
Já nevím, ale tohle mi dohromady opravdu nejde. Neříkám buď, anebo. Když můj taťka jede hodinu na rotopedu a dá si potom pivo na žízeň, ok.. Ale když jsem v posilovně pečený vařený, beru to vážně a chci výsledky, chci dělat něco pro své tělo, tak proč proboha?
Jen proto, aby se na mě vrstevníci nedívali skrz prsty? Nebo proto, že bych pak seděl v pátek večer doma a nemohl se bavit?
To vůbec není pravda. Taky sem tam jdu s kamarády ven, ale prostě si to nedám. Joo, první měsíce se možná všichni tvářili kysele, říkali mi, že jsem divná, a že si stejně dám, ale když řeknu "ne", tak ne myslím. A už si zvykli, berou mě takovou a spokojeny jsou obě strany..

Omlouvám se, je dost dobře možné, že článek nemá pomalu hlavu a patu, ale píšu to jak mi to jde na mysl. Tak, jak mě to už delší dobu štve a mrzí. Jak pozoruji kamarády, spolužáky a některé členy rodiny, jak si ubližují, dělají věci, kterých později litují a utrácí šílené mraky peněz. 
Prostě jsem to potřebovala vyventilovat...

čtvrtek 11. února 2016

My dishes 1.8 (Leden)

Stále mírně kuckám (ok, víc než mírně, ale prostě na to hleďme optimisticky!) a smrkám, ale do školy už chodím. Ačkoliv, kdybych tam nebyla, asi nepřicházím o tolik zase zajímavého.
Nicméně jsem se dnešním článkem chtěla trochu vrátit do ledna a ukázat vám jej z toho jídelního hlediska!
Tak se mrkneme na leden na talíři/ích :)
Jak asi víte, leden byl pro mě obdobím mírné redukce, ne nějaké drastické, ale tak abych se sama sobě líbila v šatech na ples. Možná hloupý důvod, ale stejně bych dříve či později začala a aspoň jsem si ozkoušela jak před létem na to :)

Hned na začátek brokolice s vajíčkem a k tomu přírodní šmakoun :) A čerstvá zeleninka v podobě salátu a mrkve :)

neděle 7. února 2016

Fotky a vykecávačka

Zdravím takto v nedělní podvečer!
Ano, mám čas a světe div se i chuť se ozvat. Normálně bych se učila, ale vzhledem k tomu, že mě skolila jakási nemoc a zítra nepůjdu do školy, mám čas se ozvat.
A tak jsem se rozhodla napsat článek...takový zase spíš vykecávacího typu, s fotkama, o lednu a tak vůbec :)

Plesová sezóna.. :) A taky chřipková :/

První měsíc tohoto roku uletěl jako voda, alespoň mně to tak připadá. Vždycky je to tak, že člověk sedí ve škole a už neví, co by pozoroval, aby se zabavil, očima neustále posouvá ručičky na ciferníku hodin...a každá minuta je utrpením. Ale pak se člověk ohlédne a šup! najednou je 7.února. Jaký kouzelník tohle dělá?
Můj leden, jak asi víte, byl hodně v přípravách na ples. První mě čekal místní farní, kde jsem pomáhala s programem a taky se tam pěkně nachladila. A týden na to můj maturiťák. Což mi zase připadá, že byl taky už tak před měsícem a ne teprve minulý týden! A teď v pátek byla další "školní" akce, kdy vždycky děláme takový koncert (ale není to jen o hudbě..je to i o scénkách, tanci, prostě kdejaké kreativitě a umění) pro studenty naší školy na Vánoce a během února pro veřejnost. A byl to úspěch!

Tématem letošního koncertu byla Časová osa.. A naše třída dělala spartakiádu.. :D 

Akorát je problém, že tohle byly takové body, kdy jsem musela opravdu fungovat, být fit a nemohla si dovolit být nemocná. Bohužel, v okolí lítají bacily a já to samosebou chytla. Stres ze známek v pololetí, mírná rýsovačka (abych se vešla do šatů...a byla v nich hezká a svalnatá že..) a nachlažení lidé všude okolo mi moc nepřidaly a teď už fakt lehám.
Je to blbé to tak říct, ale prostě nebyl čas být nemocná. A ani teď sice není, ale lepší nebýt ve škole pár dní teď, než potom před maturitou...

Ano, to jsem musela důležitě zdokumentovat své líčení..škoda jen, že kvalita mého mobilního foťáku je zcela...nulová!

Ale i přes nachlažení jsem jela včera do Olomouce. Já vím, blázen! Protože teď jsem logicky ještě nemocnější. Ale!!!! Jela jsem si vyzvednout certifikát ze zkoušky FCE! Oslavný taneček, je to doma, je to DOOOOMA! :)

Prostě kus ozdobného papíru...ALE!!! Díky němu každý ví, že umím anglicky! :)

A taky jsem si jela splnit sen.. 
Sen, který jsem měla už straaaašně dlouho! Nevím, kdy to začalo, ale už od malička jsem prostě chtěla tetování. Ano, čtete dobře.
To víte, tělem i duší rockerka, tak nějak to ke mně patří :)
Ale vždy chyběla odvaha nebo souhlas rodičů. Až jsem si v létě řekla, myslíš to s tím vážně? Nebo chceš zůstat jen u snění... A s příchodem školy jsem to tak nějak odsunula, nebyl čas myslet na nějaké zdobení těla.
Až jsem si dala takovou challenge (nazvěme to tak). Pokud zvládnu FCE, jdu do toho. Motiv nebylo tak těžké vymyslet, věděla jsem naprosto přesně, že chci vlka. Jen vybrat jednoho konkrétního bylo teda neuvěřitelně těžké..
Nicméně, přišly výsledky zkoušek a bylo rozhodnuto. Řekla jsem to mamce, ta se zatvářila alá "No jasně...A já si nechám narůst křídla" a já si řekla, však co, moje tělo, moje rozhodnutí, moje věc. A tak jsem to taky udělala. 
Googlila jsem informace, četla o způsobech, studiích, následné péči, obepsala několik studií a nakonec se pro jedno rozhodla. Pár domluv přes mejl, domluvené datum a jelo se!
Aaa...když nad tím tak přemýšlím, možná o tom hodím úplně samostatný článek. Protože by to mohlo být na dlouho! :D Ale!!! Aspoň ať vidíte, jak vypadá veledílo...vlastně veledíla :) (protože když už tam jsem, tak si dám rovnou dvě, že... má logika! )
Jsou čerstvá, tak jsou trochu zarudlá, ale pečlivě mažu a starám se, tak věřím, že to bude dobré :)

První krasavec.. Na levé lopatce :)

A další...dole na bříšku :)


Nemůžu teď nějakou dobu cvičit, aby se dobře zahojila. Ale taky kvůli nemoci. Nicméně si stejně myslím, že to tělo to potřebuje. Trochu se zotavit, protože poslední dobou jsem byla rozlámaná, chytala jsem křeče a často se mi blokovala krční páteř... Takže, ač nerada, dám tělu trochu odpočinku!!! :)


No, a už radši končím!
Napište mi, co Váš leden. Já vím, že jsem neshrnula vše, ale to nejpodstatnější... je tu :) 
Jaký je Váš názor na tetování? Máte nějaké/chcete? :)
A co nemoc, zklátila vás? :)




úterý 2. února 2016

Ples

Ahoj, ahoj, ahoj!
Ano, vím, zdravím zase po delší době... Ale prostě jinak to nešlo. Výmluvy? Hm, ani ne.. pololetí a přípravy na ples mi zabraly všechen volný čas. Do toho jsem byla pěkně nastydlá, léčila se, lítala do školy, takže jsem večer byla ráda, že sedím!

Každopádně bych Vám ráda něco napsala o mém maturitním plese, který byl tuto sobotu. Těžko se mi věří, že už je za mnou... uteklo to neskutečně rychle!

S mojou nejmilejší :) Už od 3.třídy, teď ještě na gymplu... Prostě hvězdy večera! :D :)

Půl roku různého domlouvání (šerpy, stužky, fotograf, šaty, boty, kadeřnice,....), měsíc intenzivního nácviku programu, tři dny nespaní a ve výsledku je z toho akce, která trvá několik hodin.... Je to poměrně šílené, kolik energie, času a trpělivosti se do toho vloží. Aby to bylo perfektní, všem se líbilo, dobře dopadlo....
Já to prvně moc neprožívala, s naší třídou si nerozumíme, takže jsem si na podzim vybrala šaty a dál se o to moc nestarala. Problém začal zhruba v prosinci, kdy druhá třída už začala nacvičovat, ale my jsme pořád nebyli schopni nějak začít.
Na začátku roku byla moje kamarádka a spolusedící zvolena třídní předsedkyní, tudíž já automaticky místopředsedkyní, a tak jsme se do toho musely tak nějak pustit. Stálo mě to hodně přemáhání, hodně sil a vysílených hlasivek, ale nakonec se povedlo, před Vánoci byl nápad a v lednu se začalo cvičit. Juhů! A dokonce to mělo šmrnc, příběh, bylo to (snad) vtipné.

A tady s naším nejmilejším učitelem..Takový blázínek, myslím, že dopadl hůř než většina studentů :D Je prostě nej!!! :)

Musím se přiznat, že jsem docela nervák, takže jsem opravdu dny před plesem moc nespala. Hlavou se mi honily scénáře, co se pokazí, jak spadnu, zakopnu nebo že ten den bude konec světa... Znáte to...
Ale nakonec den D nastal... já po spíš proválené noci vstala, začala dobrou snídaní a pak už začaly pomalu přípravy. Umýt se, nalakovat nehty, balit věci, naobědvat se, namalovat se, zajít si ke kadeřnici a pak honem rychle zase domů, abych 20 minut na to už byla v sále, kde byla poslední zkouška.
A s úderem 19 hodiny to začalo.Přivítání hostů a naše vystoupení. Neuvědomuji si, jaké to bylo, ani mi nepřišlo, že se to děje... A najednou to bylo za mnou, nastupovalo Béčko a my se letěli do šatny převléct. Strašný shon a stres, během 10ti minut jsme museli být nachystaní na šerpování a stužkování. Takže samozřejmě problémy, natáhnout silonky, jak ty šaty patří a tak dále..
Ale stihlo se vše v pořádku, natáhl se sálem červený koberec a už se vyvolávala naše jména. Opět se musím přiznat, že to bylo prostě tak silné, že si ani pořádně nepamatuju, jaká písnička hrála nebo co se vlastně dělo. Okolo spousty lidí, ale ani je vlastně nešlo vnímat.
Dále se šerpovala druhá třída, pilo se šampaňské, zpívalo Gaudeamus Igitur, vybíraly se peníze, pak jsem pronášela poděkování na pódiu ( i to byl jeden z důvodů, proč jsem tak nervovala )..A najednou ta formální část byla za námi.
Jo jasně, ještě tanec s tatínkem a tak, ale... ples začal, čas tančit, veselit se, slavit..
A tady se všema mojima děvčinama!! :) Ty nejlepší z nejlepších, naša parta :) :*

A jak ples dále probíhal?
Musím se přiznat, že hrála snad ta nejhorší muzika na světě. Co to za kapelu ředitel vybral, to bylo příšerné. Hráli písničky, které zněli pořád stejně, člověk nevěděl, co na to tančit, jestli v páru nebo sám. Navíc takové staré, ale zároveň které nemohly být hitem ani v 80.letech!
Kromě tohoto zklamání, ale už asi žádné nebylo. Krom jedné mojí hlouposti, ale to je poněkud osobní...
Byla jsem šťastná, že je tam má rodina, taťka, který tyto akce nenávidí, sestra s kulatícím se břichem, švagr, který nám ples i fotil, bratr.. Spousta kamarádů a známých :)
Prostě večer užitý, ale... jak bych to řekla, hmm... prostě, rychlý...až příliš. Ples je takovým zlomem, bodem, který říká "A nastává ten čas... Čas začít se fakt učit a připravovat, podávat přihlášky, řešit budoucnost..".. A jak asi víte, zrovna mě tyto otázky opravdu děsí. Je to takový zvláštní pocit prostě, jako by teď už nebylo před námi nic, na co se nějak více těšit či připravovat.
Ve škole mi přijde, že kolikrát sedím fakt zbytečně a nejradši bych 4 měsíce přeskočila, celé to měla za sebou a hurá na volníčko..

Sranda musí být.. :D S tatínkem kamarádky (můj by se nikdy takto vyfotit nenechal)

A jak to teď tak nějak vidím? 
Upřímně, nevím, nejsem schopná nic moc říct. Po tom plese si připadám vyšťavená ještě teď a tím, že nemám žádný záchytný bod, ztrácím tak nějak energii a motivaci. Nechci tyto pocity, ale nějak proti nim neumím bojovat. Uvidím, třeba to přejde, třeba ne... 


Každopádně z  plesu bude mnohem více fotek, tyto jsou jen z fotokoutku, budete mít ještě zájem? Abych nějaké přidala? :)
Z jiným přidáváním článků nevím jak to teď bude... Času není nazbyt. Uvidíme.. Budu jen doufat, že čas některé mouchy prostě vyladí... A to chce trpělivost..kterou nemám... takže mi držte palce!